Byli jsme při tom

 

 Pojďte s námi poodhrnout alespoň některá tajemství.

Vstupte

prostřednictvím následujících stránek do virtuální říše akčních hrdinů a statečných vojáků nejrůznějších armád světa a do jejich duší.

Všichni akčnili, jenom já si chodil v bílé košili a s kravatou po Kozích hřbetech a cítil se v tom neskutečně blbě. Přitom jako ministr obrany Robert Gates jsem byl v této válce mužem číslo jedna. Ale to bylo samé - pana ministře sem, pane ministře tam, tam nesmíte, musíte jet tudy...Abych nezhynul bídnou rukou teroristických padouchů, bděla nad mojí bezpečností hrstka těch nejlepších synů Ameriky, ale stejně - Prominenti to prostě nemají jednoduché. Když se to vezme, tak jsou vlastně vězni svých funkcí. Ale naštěstí to byla jenom hra (jako ostatně všechno kolem airsoftu) a tak šlo hlavně o to, abychom se pobavili a pořádně se vyblbli. Což se nakonec podařilo...a tímto děkuji těm, co si mě zaměřili do svého hledáčku, protože bez nich by tento příspěvek asi těžko vzniknul.

Předměstí se probouzelo do nového dne. Obyvatelé i rekonstrukční týmy žijí klidně, protože neustálé boje s teroristickými buňkami, kontroly a každodenní práce na odstraňování následků sebevražedných atentátů tu jsou na denním pořádku a všichni si již zvykli. Únavou však trpí americká vojenská základna, která nese hlavní tíhu bojů. Nepřetržité patroly, ženijní průzkum, likvidace nastražených výbušných zařízení, teroristické útoky a neustálé ohrožení života představují denní chleba odvážných amerických boys. Proto je dlouho plánovaná návštěva ministra obrany Roberta Gatese spojená s mírovými rozhovory, návštěvou americké základny a české polní nemocnice týmu příjemnou změnou i vítaným zpestřením nekonečných dnů. I když v tuto chvíli ještě nejsou k dispozici aktuální snímky z příletu a mise Roberta Gatese, pohotoví fotografové listu Morning Post akreditovaní v Bagdádu přinášejí malou fotoreportáž z těchto dnů. Jak je vidět zejména z posledních fotografií,  nakonec skončila mise dobře a stala se příjemnou tečkou za letošním létem. A co ministr obrany? Možná přijde později!

Na letošní airsoftovou střílečku jsme se chystali už od února.  Vždycky se našlo něco, co naše úsilí zhatilo. Zkuste najít rovnováhu mnohoúhelníku a vyvážit ho tak, aby se našel termín, který vyhovuje práci, povinnostem, škole, volným prostorům, kde takové setkání lze uskutečnit,  zajištění potřebného materiálu a spoustě zájemců! Nevím sice, jak to udělali, ale nakonec Jarda Cejpek a Honza Russe ten termín našli a taky udělali všechno pro to, aby se setkání podařilo. Letiště na Božím Daru se stalo, i přes lehkou nepřízeň počasí,  místem, kde tekl znovu adrenalin proudem.
Za námi Volha, ustoupit není kam. Byl Stalingrad strategický Hitlerův omyl nebo zákonitý důsledek ambiciózních plánů fašistické administrativy na ovládnutí východních prostorů? Ponechme historikům prostor pro úvahy a přenesme se do současnosti, kdy pomyslnou Volhou se stal potok Mlynařice a Stalingradem současnosti zdevastované sídliště po Sovětské armádě nedaleko letiště Boží dar severně od Milovic. Nešlo o akci přísně historickou, ale hlavně o to rozhýbat povánoční faldy a udělat něco pro zdraví. Počasí, teplota i atmosféra byla příslovečná a tak vzpomínkově akční imaginace se stala báječným rámcem pro setkáním AS týmů i jednotlivců.
Obrázky publikuji bez komentáře, protože některé hovoří dostatečně jasně o akcie, která proběhla ve dnech 17. až 18. května 2008. Kozí hřbety patřily manažerům bezpečnostní agentury Special Service International. Počasí bylo nádherné, servis Milana a kluků z TADu perfektní a noční liják konec konců zpestřil zážitky. Ostatní už není nutné komentovat, ale určitě se sem rádi všichni vrátí znovu.

Když se loni koncem roku sjelo do kulturního domu, který nám v Česku zůstal po Sovětské armádě, pár nadšenců vlastnících rádiem řízené modely tanků, chtěli vyzkoušet, co všechno tanky dokážou. Nevědomky však založili další z vojenských tradic města Milovice.

Začátkem letošního roku akce si organizátoři připsali další díl této úspěšné akce, na kterou se sjeli podívat nejen modeláři a příznivci vojenství. Na své si přišli i airsoftoví nadšenci, zájemci o zbraně všeho druhu i řada zvědavců.

Mezi návštěvníky byli pamětníci i ti nejmenší, protože opravdu bylo na co se dívat.

Nebyla to dvoudenní operace ANAKONDA, ale jenom taková titěrná jednodenní akce, co začíná s rozedněním a končí soumrakem. Dokonce tak titěrná, že jsem do poslední chvíle nevěděl, jestli vůbec bude dost zájemců. Ale ti, co se přihlásili nebo rovnou přijeli, rozhodně neodjížděli zklamaní.

Trochu dobrodružství při hledání sestřeleného vrtulníku, co nesl supertajný přístroj, trochu adrenalinu při hledání čtyřčlenné posádky, co přežila a zůstala bez pomoci na území nepřítele, špetka náhody, které se říká štěstí. Suma sumárum, akcička k pohledání, která navíc prověřila fyzickou připravenost, kombinační schopnosti, znalosti, vycvičenost týmů i naši techniku (myšleno spojovací, protože se jinak chodilo pěšky). Kolikrát kdo přetočil krokoměr sice nikdo neví, ale je fakt, že nikdo po splnění cíle naší pidiválky neodmítnul odvoz Komínovým habibi na Kozí hřbety. Byl to slavný konec a vůbec nevadilo, že nakonec nebylo tolik sluníčka, co meteorologové předpovídali. Užili si všichni a mě to potěšilo už proto, že nemám rád, když se lidi na sebe neumějí ani usmát. A úsměv na téhle akci rozhodně nechyběl. Sešla se prima parta a kdo nakonec vyhrál? Všichni, co se  zúčastnili.

Díky všem zúčastněným týmům za tuhle bezvadnou sobotu.

Poprvé po dlouhé době jsem neudělal v době víkendovky ani jednu jedinou fotku. Přesto jich pár mám, protože jsem si dovolil využít archivu svých kamarádů, kteří na to čas měli. Můj čas byl vymezen odpovědností za osudy amerických týmů Special Forces. Byli  stateční, byli samostatní a neúnavní. Byla radost takovým lidem velet, i když jsme měli nelehkou roli - dělat pubertálním čmoudům živé terče. Scházela však centrální koordinace, chyběla provázanost akcí a informovanost klíčových aktérů a jako vždycky se objevily výhrady ke vstupnému a využití techniky. Závěr víkendovky byl tradiční, většina týmů už odjela v sobotu večer. Ale i tak to celkem ušlo. Dělali jsme, co jsme mohli. Tímto děkuji všem příslušníkům US, kteří mi byli po tu krátkou dobu přiděleni k plnění úkolů. Byli skvělí.

Jak charakterizovat cvičení, aby název obsahoval všechno podstatné? Široce pojaté strategické cvičení na velkém prostoru s několikastupňovým velením vycházející z dobře organizované úzké součinnosti operačních skupin? Možná to bude nejpřesnější charakteristika, i když velitelé týmů, kteří plnili dílčí úkoly na jednotlivých úsecích, mohli mít pocity jiné. Protože jsem se při plnění vlastních úkolů pohyboval po celém prostoru Venezuely i Kolumbie (a co mi nebylo přímo stanoveno, jsem si dotvořil ve vlastní režii), mohl jsem porovnávat, jak to kde berou. 

Měl jsem pocit podle toho, co jsem viděl na vlastní oči, že nejlepší byly jednotky USMC z pevnosti Ft. Pendleton a venezuelský narkokartel v lese pod Rakeťákem. Kolumbijský klan mohl možná být ostražitější. Kolumbijská armáda na mě působila trochu zmateně, i když se týmy snažily úkoly plnit. Nevím, zdali mé pocity byly objektivní, důvodem mohla být spousta nejrůznějších faktorů. Pravý stav věcí může posoudit jedině příslušný velitel. Já jsem to viděl takhle a vzhledem k základnímu vymezení mého poslání jsem se o detaily nezajímal.

Ačkoliv mě Cooper varoval, že se stanu pohyblivým terčem, nestalo se tak. Naopak jsem se "spřátelil" s řadou týmů, takže jsem nebyl při pohybu mezi liniemi za celou dobu cvičení postřelen ani zastřelen. Tentokrát jsem výjimečně získal víc zážitků než fotografií, ale aspoň několik jsem jich věnoval statečným obráncům Ft. Pendletonu v krizovém trojúhelníku. Doufám, že někdy v budoucnu budu mít tu čest s nimi společně plnit úkoly.

Konečně jsem získal díky Šamanovi a jeho příteli Viktorovi pár snímků jako doklad o tom, že si stejně zdatně jako s fotoaparátem počínám i za volantem. Je pravda, že moje Vitara má takovou neónovou jedovatou barvu, ale po prvních loužích to bylo už jedno. V terénu Vitara sedí, je živá, má výborný tah a navzdory silničním pneumatikám projela všude. Někdy chyběly milimetry, abychom přišli o zrcátka, dvakrát jsme při otáčení v lese narazili zadkem do borovice a třikrát mě museli kluci pošoupnout, protože jsem zůstal viset na břiše a nepřeklopil se, aby mohla všechna čtyři kola naplno zabrat. Taky jsem na nějakém velkém kameni vyladil výfuk, takže při jízdě bubláme jako bublina, ale jinak to bylo perfektní odpoledne.

Děkuji osádce Kryštofovi a Patrikovi za pomoc při zdoláváním hlubokých louží a Viktorovi za fotografie, které jsem si vypůjčil z jeho stránek.

Nejdřív to vypadalo, že to bude týdenní tvrdý výcvik spešláků. Pak to Šaman zkrouhnul kvůli nezájmu lidí nebo spíš jejich pohodlnosti na jeden den a když jsme se první srpnovou sobotu sešli na Kozích hřbetech, skoro se nás dalo spočítat na prstech. A Šaman chyběl taky! I když naše zpravodajská agentura patrně ví, co s ním bylo a má zdokumentovanou řadu nepřímých důkazů, prostě nebyl a hrozilo, že jsme se sešli zbytečně.

Jenže profesionálové se nezapřou a tak stačila jedna malá porada a už to "odsejpalo" Potěšitelné bylo to, že se objevilo i několik dalších zájemců, kteří se do výcviku zapojili.

Nezůstali pozadu mladí ani ti dříve narození. David s Hynkem dali jako instruktoři hlavy dohromady, Milan vzal klobouk, aby mu neutekly nápady na odpolední akcičky, a kalacha a šel posílit tým Bravo, Komín s Pošťákem se projevili jako tvrdí záškodníci a tak nebyla nouze o akční momentky. Nejdřív trochu nácviku CQB a pak hurá do lesa na průzkum. A samozřejmě to nejlepší na konec. Malé posezení s potlachem a ti, co s tím počítali, si ustlali po širákem. Mladí se dostali v pořádku večer domů, takže je ani ty krvavé zásahy od kuliček vlastně moc nebolely a všem bylo příjemně na duši...jako vždycky bývá, když se sejde dobrá parta.

Nejzajímavější okamžiky z výcviku, abyste viděli, jak nám to šlo, jako vždy najdete níže. Tak příjemnou zábavu, i když fotografie jsou bez komentáře.

Ale kde skončil vlastně Šaman? O tom až příště.

Konečně jsem překonal všechny nástrahy osudu a vyměnil obvyklé pohodlí domova za zážitky ze společné akce. Dramatické události v somálském Mogadišu z poloviny devadesátých let se staly inspirací pro scénář našich her. Vůbec nevadilo, že nemáme vrtulníky, hummery a noktovizory, ani že pákistánská divize UN nebyla z Pákistánu. Většina účastníků pojala hru jako výzvu a svých rolí se ujala se vší zodpovědností.

V záhlaví akce bylo napsáno víkendová společenská a střílecí akce. Pokud měl někdo jinou představu, určitě bude mít nebo už měl kritické připomínky na hlavy organizátorů. To nebudu nikterak komentovat, protože k tomu je diskusní portál. Moje mise byla naplněna tím, že přinesu po delší době výběr zajímavých okamžiků, jak jsem Mogadišo 2007 viděl já. Omlouvám se těm, kteří se zde nenajdou. Musel jsem zvolit kompromis. Pořídil jsem více než 200 záběrů a tak je tento výběr pouze jistým průřezem všech událostí.

Včerejší Potěmkinova vesnice se konečně dočkala premiéry a současně i derniéry. Základním námětem ukázky byla epizoda ze života v českém pohraničí  koncem čtyřicátých let minulého století, kdy přestřelky mezi pohotovostním plukem SNB (později Pohraniční stráží) a bojůvkami wehrwolfů nebo ozbrojenci pronikajícími přes hranice do pomalu se osídlujícímu pohraničí patřily ke každodenní realitě.

Tentokrát jakýsi bavorský sedlák inicioval likvidaci strážců hranic a za použití plamenometu jeho ozbrojená skupina spálila nedalekou samotu. Odplata na sebe nenechala dlouho čekat.  Jediný, kdo přijel doopravdy pozdě, byli dobrovolní hasiči, kteří měli ukázat, jak se likviduje požár stavení. Proto se ani do snímků nevešli. Uhasili tedy aspoň svojí nekonečnou žízeň chlazeným pivem a vrátili se na základnu. Díky Honzovi AK-47 z Nymburka jsem mohl přidat tři jeho snímky, které celou tu hereckou partu ukazují pěkně zblízka a naprosté pohodě po skončení akce.

Ne, ani jeden nebyl Lawrence, ale to nikomu nevadilo. Ale aspoň trochu jejich přítomnost zpestřila atmosféru sobotních oslav, protože pro legrácky si ani jeden z nich nešel nikdy nikam daleko. Arabský tým! Podívejte se na některé scénky sami.  Greenovi  a Honzovi AK-47 děkuji za malou, ale podstatnou výpomoc stran některých fotografií.

Pátek bývá vždycky ve znamení příjezdů, příprav a setkání. Přesto byl pátek 8, června 2007 památný, ale nešlo o Medarda. Na Kozí hřbety se vrátil potají ruský duch a položil základ Potěmkinovy vesnice. Slavnostní položení prvního kamene se symbolicky ujal se svým týmem Esmeralda. Stavba, do které se pustili, do čtyřiadvaceti hodin lehne popelem v rámci plánované ukázky. Do té doby to bude "jako" nějaké stavení na pomezí kapitalistické ciziny a kdysi socialistického Československa. Život pohraničníků při obraně vlasti byl tehdy vzrušující a tak nebude o akční scény nouze ani tentokrát. Ale nechme chlapce zatím stavět Potěmkinův bungalov z prken a vlnitého eternitu a zítra se uvidí

Můj vztah k víkendové operaci nebyl platonický. I když původní námět pocházel od Milana a Slamáka, zabral jsem se do analýzy situace a k jejímu rozpracování nakonec tak, že jsem se stal scénáristou a režisérem. Byl jsem si vědom toho, že se dostávám ve srovnání s klasickým cvičením, které jsem znal velice dobře z minulých let, na tenký led a že týmy, které přijedou, mají různý stupen vycvičenosti, vybavení a jiné představy, než mám třeba já. Ale díky produkční skupině v čele s Milanem a Titem a pružnosti velitelů základen jsme nakonec všichni všechno zvládli. I když jsem fotil, fotili i jiní a zase jsem si na jejich stránkách našel pár důkazů o tom, že kdo si hraje, nezlobí. Tím jsem myslím hlavně sebe. Uzávěrka zacvakala a tak jsem zachycen například při brífinku u modrých přileb, na americké základně, v sobotním odpoledni před zahájením přesunu humanitárního konvoje nebo úplně až nakonec, jak odjíždím po odeslání poslední skupiny vlakem domů svým korábem Opel Astra Combi na občerstvení do místní pizzerie.

Victory!

Již v samých začátcích, kdy jsem začal budovat svoje stránky, jsem si liboval, že se občas našel někdo, kdo mi udělá fotografii, na které uvidím sám sebe. To proto, abych viděl, do jaké míry zapadám do prostředí a také z důvodů obyčejné ješitnosti. Je to stejné, jako když pozorujete lidi procházející kolem výkladních skříní. To je ksichtů, posunků, úšklebů, jen aby se viděli, jak jim to sluší. Já tohle nepotřebuji, protože vím, že ať si vezmu cokoliv, tak v tom vypadám stejně blbě. Ale po těch letech kupodivu snad jediné, co mi jakž takž vyhovuje, jsou právě vojenské Battle Dress Uniform a všechny ty sarapatičky, co na sebe vojaci věší. Konec konců posuďte sami, když mě fotil Green na té prvomájové jízdě. Příjemnou zábavu.

První máj byl už dávno v rozpuku, skončila filipo-jakubská noc a ohně spálily všechno ošklivé a špatné. Na svatého Jiří vylézali z děr hadi a štíři a údajně i spousta děsně naštvaných zmijí. Ranní sluneční svit však zahnal všechny chmury a milovníci vojenské techniky vyvezli na světlo Boží své miláčky vonící naftou, benzínem a zářící pečlivě očištěnými nárazníky. Motorky, dopravní techniku, osobní terénní auta i obrněnou techniku - to všechno mohli vidět náhodní chodci, cyklisti i obyvatelé vesniček na Nymbursku, kam se technika v koloně vydala na spanilou jízdu s osádkami v dobových vojenských uniformách.

Dopoledne se sešlo pár nadšenců na Kozích hřebetech, aby si provětrali plíce voňavým vzduchem plným pryskyřice, prošli se po Hřbetech a po Mordovce a obdivovali řidičské umění Pošťáka. Po poledni nastartovali motory a vyrazili na Loučeň, odkud se vydala společná kolona klubů vojenské techniky z Loučeně, Třebestovic a Milovic směrem na Nymburk, pak projela Lysou, zamířila na Benátky, otočila se kolem Dobrovic a skončila svojí pouť před loučeňským zámkem.

Odpoledne se vydařilo a obrázky ze společné pouti vojenských klubů Polabím na konec taky. Výjimečně je jich tentokrát spousta, stejně jako množství skvělých zážitků.

Původně to měl být výcvik v topografii, ale nakonec všechno dopadlo jako mistrná improvizace taktiky, topografie a pochodového cvičení všech zúčastněných. Trochu nácviku, trochu výkladu, ale hlavně praxe, praxe a zase praxe... Jirka Karas nás dokonce hned zrána potěšil předvedením svojí čtyřkolky, což opět  potvrdilo, že kdo si hraje, nezlobí.

Blacka však tlačily nové boty, přestože dokonale ladily s jeho novou uniformou ACU digital, a Naruta jako kancelářského pracovníka začala z přemíry světla a kyslíku sužovat migréna ... Ale bylo nádherně a tak se ani ta největší příkoří nezdála tak dramatická. Ostatně fotografie trochu napoví.

Opuštěné letiště skrývá ledajaké taje. Obzvláště pokud se sejdou modelky ze spřátelených armád. Někdo má, někdo nemá a třeba takový kartón putuje a putuje...no, prostě hotové dobrodružství. Osud jednoho takového zachytil i zvědavý objektiv. To se pak praporčíku Lukinovi střílelo, když ho hřál kartón na pravém boku. A dobrodinec Black? Ten je dobrými skutky pověstný. Jen ten mikrofon má nějak nakřivo. Ale pozor, má taky novou přilbu...

Po dlouhé  a přihlouplé zimě to chtělo zlomit tu nechuť k pohybu. A na to 1MBM má jediný recept - Šamana. Ten nejdřív začal tím, že se pokusil bez rozdílu armád a funkcí všechny hezky rozhýbat malým během lesem s výzbrojí. Takový kros každému ukáže, jak během zimy hřešil a že nohy neslouží proto, že má na sobě dalších deset kilo výstroje, ale úplně něco jiného. Výstrojí to opravdu nebylo.  Pak nějaké ty posilovací hrátky ve dvojicích a zopakování sebeobrany...to se pak při čištění lesa a dobývání objektu dýchalo... a běhalo...a ta vyhlášená milovická pizza, ta pak chutnala...Zvlášť když se v poledne každý většinou odbyl nějakou konzervičkou nebo kádépéčkem plného glutamátu.

Jaro zatím svůj první víkend nedokázalo využít k tomu, aby přesvědčilo veřejnost, že to myslí se sluníčkem a pohodovými dny vážně. Airsoftovým týmům, které se sjely ze všech stran ke svým aktivitám, to však nevadilo. Kdo by se nechtěl provětrat. Sešli se tady zkušení, méně zkušení i úplní začátečníci a tak se začalo tím, že si fireteamy protáhly kostru a pak si zopakovaly souhru při plnění bojových úkolů .

Původně jsem rozdělil fotografie do čtyř kapitol,  ale pak jsem se rozhodl, že první, o kom bych se měl zmínit, jsou tentokrát ti nejmladší, kteří ani přes zimu neztratili elán a energii. Pod vedením Štefana se podrobili výuce zdravotní přípravy, absolvovali školení bezpečnosti při používání airsoftových zbraní a pak si  pod dohledem zkušených otců trochu zařádili. A nakonec? Nakonec se přece pečou vždycky buřty...a jako vždycky -  na čerstvém vzduchu chutnaly přímo královsky.

Pětašedesát let. Tři lidské generace. Tolik let uplynulo od krutých bojů na východní frontě, kdy se Němci po opojení z letní ofenzívy ve druhé polovině roku 1941 dostali až na Krym. Německé velení však nedostalo poloostrov, který znalci nazývají perlou Černomoří, zadarmo. Boje o Sevastopol připsaly do dějin Rudé armády zlatým písmem například jména hrdinů Panfilovovy divize, která bránila přístupové cesty k moři. Sevastopol byl sice po osmi měsících bojů evakuován, ale bitva o udržení tohoto strategického přístavu přece jen vešla do historie jako další z příkladů, kdy její hrdinové škrtli ze svého slovníku slovo ústup .

Milovické lesy a zbytky bývalého vojenského sídliště na Božím daru sice nemají moře, ale týmy, které se sešly na obou stranách fronty, si nikterak se svými historickými předlohami nezadaly.  Po spoustě nedávných diskusí na airsoftovém portálu kolem velení v době větších akcí bylo jasné, že se netlachalo jen tak do větru. Zejména velení německých jednotek prokázalo, že to s centralizovaným velením myslí smrtelně vážně. Roger vzal do rukou tlampač, aby ho bylo slyšet i za frontou, a honil vlastní do šturmu a přesvědčoval ruské střelce, aby složili zbraně. Rusové neposlouchali, vlastní ano, i když se stávali jeden za druhým potravou pro jejich samopaly.

 Ruské jednotky dokázaly vytěžit z výhodných střeleckých pozic uvnitř budov a díky odvážnému průzkumu první nápor Němců s přehledem zvládly. Lehce pršelo, občas sem tam bliklo sluníčko, ale chladno a vítr vanoucí od letiště německé jednotky neodradily od toho, aby se nevrhaly do bojů v dalších a dalších vlnách bez ohledu na nebezpečí, která jim připravila ruská pěchotní elita pod velením Hynka.

A pokud byla někomu zima, pizzerie v Milovicích se stala záchrannou brzdou. I když...málem mě tam přizabila obkládací dlaždice, která se uvolnila ze stěny a padla zrovna tam, kde jsem seděl malou chvilku předtím, než jsem se zvedl a šel si vypít šálek voňavého pressa s přáteli od Specnaz.

Slavilo se,  slavilo. Samé symbolické kulatiny. Od doby, kdy se dali první nadšenci dohromady, od doby vzniku prvního týmu současné brigády 1.MBM až po první výročí oficiálního vzniku klubu, známého jako KVH Milovice. Byla příležitost se sejít, popovídat a zavzpomínat a vytvořit si nějaké plány do budoucnosti. Nejcennějším okamžikem bylo slavnostní předání znaku Airsoft Military Klubů ČR. A pak se už slavilo a veselilo. Gulášek, vepřo, knédlo, zélo, pivečko, videoprodukce z  akcí, břišní tance, ohňové tance, vystoupení želvího ninji a hudba, historky...bezvadná atmosféra, bezvadní lidičkové...A protože většina pikantních okamžiků nastala až po dvaadvacáté hodině..... A taky mi došly ve fotoaparátu baterie a náhradní jsem neměl ssebou... tak si aspoň  o některých okamžicích bouřlivých oslav v hospodě Na place u Radoušků nechte vyprávět následující fotogalerii.

Jen ten beduín byl nějakej divnej. Nedřív se cpal vepřovým hašé, pak vykládal něco o tom, že po setmění může všechno a nakonec se snažil odkráglovat kámoše...cháchá

Těch pár centimetrů sněhu v posledních dnech a pár stupňů pod nulou sice vyděsilo půlku Evropy, ale airsofťáky rozhodně ne. A tak poslední lednová sobota sníh-nesníh se vyrazilo do lesů. Technika jízdy byla úměrná obtížnosti terénu, ale měli jsme to všichni pod kontrolou. A tak znovu v bývalém baráku Iráčanů zazněly tiché kroky prvních průzkumníků.

Blíží se další ročník. Hned, jak vypukne letošní jaro, ožijí várny opia, vesnice v horách začnou obchodovat a mezi tím vším se budou pohybovat postavy a postavičky statečných horalů, svědomitých ochránců bezbranných vesničanů, odpovědných jednotek UN i podezřelých existencí, kterým půjde o narušování klidu vysoko v afghánských horách.

Loni v dubnu po kruté zimě plné sněhu nám připadalo první pořádné sluníčko jako balzám. Vzpomínáte?

1
Jsem rád, když se lidé do objektivu mého fotoaparátu usmívají.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one